Příběh neobyčejného člověka – paní Beatris
Paní Beatris je bez nadsázky největším fanouškem našeho pravidelného časopisu Listy Stromu života. Je to žena, která i přes mnohé překážky, které jí život staví do cesty, nahlíží na svět s laskavým humorem a pomáhá ostatním. Má velmi ráda a neustále se snaží rozvíjet se a učit něco nového.
Poprvé se paní Beatris o našem hospici dozvěděla ve chvíli, kdy přišla o svého manžela. Byla vyčerpaná dlouhodobou péčí o něj v domácím prostředí, a to i přesto, že sama celý život působila jako zdravotní sestra na hematologii a zdravotnictví tak bylo její profesí. Během své pracovní kariéry se setkávala s lidmi, kteří se rozhodli pomoci druhým prostřednictvím darování krve. Sama mnohdy byla také v situaci, kdy pacientovi musela sdělit nepříjemnou diagnózu. Netušila však, že jednou se tato zpráva dotkne také jí a její manžela. Pravdou je, že situace, kdy je člověk na starost o blízkou osobu bez pomoci a sám, je nesmírně náročná. S obrovskou vděčností proto vzpomíná, jakou oporou jí při péči o manžela byla dcera, která neváhala a přijela ze zahraničí, aby zde se svými rodiči mohla být.
Poté co manžel odešel, nechtěla se paní Beatris s nikým stýkat. Mnoho lidí kolem ní, zároveň nevědělo, jak s ní správně komunikovat a místo pomoci tak spíše podporovali její smutek. Říkali jí, ať nepláče nebo se ptali na to, proč manžel zemřel a jak je to možné, když byl ještě donedávna tak vitální.
Na doporučení dcery kolegyně, která v našem hospici pracovala, se paní Beatris rozhodla navštívit setkání pozůstalých, které mobilní hospic pravidelně organizuje. Zpočátku se obávala toho, co bude obsahem setkání, zda zde budou ostatní jen plakat a jak bude v takové chvíli reagovat nebo zda půjde o nějaké duchovní setkání. Sama říká, že skutečná realita ji velmi mile překvapila. Setkání byla vedena zkušenými psychology a sociálními pracovníky a byla zaměřena na možnost sdílet to, s čím se kdo ze zúčastněných setkal nebo setkává a co potřebuje. Paní Beatris se zde seznámila s různorodými příběhy dalších pozůstalých a získala podporu pro to, aby těžké období zvládla. Měla také možnost zavzpomínat si na manžela, který právě přezdívku „Beatris“ z legrace používal, když po ní něco žádal. Na oplátku mu ona říkala tvrdě „Borisi“, i když jeho skutečné jméno bylo Bohumil.
Sama zmiňuje, že se osobně přesvědčila o tom, že v našem hospici pracují andělé. Následný krok vstoupit do našeho Klubu přátel tak vnímá jako automatický. I když žije sama v domě s pečovatelskou službou, pravidelně podporuje péči o pacienty v našem mobilním hospici.
Na závěr paní Beatris říká: „Doufám, že se najde více lidí, kteří budou ochotni pomoci alespoň symbolickou pravidelnou částkou. Vím totiž, že peníze jdou tím správným směrem.“
Děkujeme srdečně paní Beatris za to, že je milou součástí našeho Klubu přátel a že s námi sdílela svou obdivuhodný životní příběh. Přezdívka Beatris byla zvolena na její přání, protože jí tak celý život říkali ti nejbližší.